29. června 2013

25.6.2013

...aneb záležitost tvářící se jako slepá ulička, ze které se vyklubalo poučení.

Dan odjel na týden na ferraty do Itálie, a protože jsem nechtěla vynechávat, domluvila jsem si slez s Martinou na SmíchOFFu. Holka vypadá sympaticky a má jen 60 kg, jak z ní hned z kraje netaktně vytáhnu, takže soudím, že jištění bude pohodička.

Hned v úvodu mě ovšem šokují davy lidí tlačící se pod stěnou. Vážně je v ČR tolik lezců..?! Umiňuji si, že touto dobou mě na stěně příště už nikdo neuvidí. Daří se nám najít místo, které si preventivně hned zabíráme.

Martina leze 4-5 a jak zjišťuju za pochodu, je to pro mě dost nemotivující, takže dávám jen 4-6 a nic mě nenutí se zlepšovat; ovšem lézt těžší trasy ve mně zároveň budí jisté obavy, protože... protože jak se zdá, Martina neumí jistit. Lano podává tak pomalu, že bych nevěřila, že je to možné, a pokaždé se o něj musím doslova prát, což je nejen otravné, ale i vyčerpávající. Že dobírá pomalu a v případě nouze na ni dolů volám i dvakrát a vidím, že sleduje spíš svalovce okolo než mě, je třešnička na dortu.

Ačkoli jsem ráda, že jsem šla, lezení hodnotím spíš jen jako trénink než cokoli jiného, vstupné bylo zbytečně drahé, moje pocity z výkonů hodně rozporuplné a brzdil mě strach z pádu, především v kombinaci s její nepozorností. Přiznávám, že ačkoli adrenalinu říkám ANO, možnosti odejít domů po svých si cením o něco víc.

A to tak trochu souvisí i s chováním ostatních lezců. Protože situace, kdy vám leze do cesty někdo jiný, mě mírně irituje. Skutečnost, že se občas pod jednoho lezce nacpe druhý, pak poněkud děsí. Ale zdraví je to nejspíš jeho, že.

Takže poučení pro příště: ne neschopní začátečníci, ignoranti s laxním přístupem a davy lidí kolem. Howgh.

Žádné komentáře:

Okomentovat