17. července 2013

17.7.2013 - první bouldering... a to ostatní

Někdy během třídenního výletu do Českého Švýcarska (post do konce týdne dodám) jsem zahořela touhou zkusit bouldering. Nelenila jsem tedy a ihned po příjezdu horečně naťukala a odpověděla na oba(!!) došlé inzeráty. A dnes nastal den D.

Vezmem to zkrátka, protože je krátce před půlnocí, hodlám zalézt do postele, zavřít oči a nechat celej tenhle zatraceně divnej den za sebou. Stihla jsem podpořit svou vášeň (podruhé a mnohem intenzivněji jsem se totiž zamilovala do vlaků; a co na tom, že cestování jejich prostřednictvím je nejisté, drahé a zdlouhavé; je to zatracená romantika s krásnym výhledem, dobrodrůžo, pohodlný sezení, kafe z nádražního automatu a moře času na čtení Steinbeckových knih), černou bižuterii a bílé tílko, sladkou sváču a zázračně dorazit do Boulder Baru; věděla jsem sice, které tram k němu jedou, ale nevěděla jsem odkud ani kam přesně. Naštěstí jsem holka šikovná, co se ve světě neztratí, a tak jsem to zvládla prakticky bez problémů.

To, co následovalo, už taková hitparáda nebyla. O fyzičce je škoda se zmiňovat, navíc to z mých úst zní jako otřepané klišé, ale fakt je, že mi to přišlo nezvykle náročný. Záhadně a celkem hluboce jsem si sedřela kůži na vnitřní straně ukazováčku (kník!), čímž prakticky veškerý snažení skončilo. Dva výživnější převisy (jeden mě podrtil vcelku solidně) se konaly už předtím a bílý a žlutý trasy si za rámeček rozhodně dát nehodlám.

However... Bylo to celkem fyzicky náročný, trasy krátký, od stěn se značením výrazně lišící a parťák... No, já nevim. Asi jsem moc náročná. Nebo divná. I když připouštím, že jsem mu musela připadat taky jako dobrej exot.
Prostě asi budu radši věrná Danovi.

Žádné komentáře:

Okomentovat