5. července 2013

4.7.2013 aneb Petra má nový piercing

Včerejší setkání s kamarádkou ze základky byl vskutku nevšední zážitek.

Petru jsem neviděla od základky, s výjimkou kraťoučkého náhodného setkání na Proseku, kde jsme na sebe narazily; vyměnily jsme si telefonní čísla a domluvily kávové rendez-vous. (...já měla jít to odpoledne na stěnu, ovšem to by musel být na lidi spoleh; pokusů s dotyčným bylo několik a odezva nevalná, asi zas takový zájem nemá, tak au revoir, mladej.)
Místo toho jsme šly do Triba, neb slečna usoudila, že potřebuje piercing. Vybrala si Christinu a musím říct, že nebýt toho, že hodně vyrůstá a špatně se hojí, šla bych nejspíš do ní, vypadá totiž luxusně.

Co se týče doprovázení, byla to pro mě premiéra. Stejně jako to, co následovalo. Petru šokovala skutečnost, že jí hovorný chlapík, jehož jsem si matně pamatovala z Milhouse, bude pierc píchat bez umrtvení. Před touto akcí jsem se chtěla v rámci poskytnutí soukromí odklidit za závěs, ale Petra mě vtáhla dovnitř a s ledovým klidem se začala svlékat. Musím říct, že následná situace, kdy jsme všichni tři (ona se zrcátkem v ruce, my s piercerem s upřenými pohledy zepředu) zkoumali, zda má tečky na místě vpichu nakreslené rovně, byla celkem nepopsatelná. Ta holka teda studem rozhodně netrpí :)

Následně vzal piercer kůži do kleští, jehlu do ruky a šel na věc, čemuž jsem zvědavě přihlížela nakloněná za jeho zády.
Jeho konání bylo doprovázeno hlasitým řevem, nadávkami a nepopsatelně útrpnou grimasou, načež Petře vyklouzlo zrcátko z rukou a s hlasitým zvukem tříštícího se skla dopadlo na podlahu.

Z bolesti se Petra vzpamatovala poměrně záhy, rozbité zrcadlo ji však opravdu vyvedlo z míry. Začala totiž hořekovat nad nadcházejícími sedmi roky smůly. Piercer však neztratil duchapřítomnost a vytasil se s několika možnými návrhy řešení, z nichž si Petra vybrala to, jež obnášelo smetení rozbitého skla na hromádku, zabalení do krabice a vyhození do Vltavy. Můj realistický pohled na věc, že smůlu bude mít pouze tehdy, pokud si něco takového připustí a bude na to neustále myslet, zůstal nepovšimnut.

Nakonec jsme skončily v italské restauraci, daly si těstoviny (já s lososem, smetanou, bílým vínem a čerstvou rukolou, mňam), došlo i na to původně zamýšlené kafe a pár cigaret a pak jsme vyrazily domů.

Na Palmovce jsem obdarovala dva bezdomovce několika drobnými, což je zjevně potěšilo, a mě též. Škoda, že nejsme ochotní dělat více dobrých skutků, žilo by se nám vedle sebe líp. Jenže někdo má zřejmě dojem, že on si vše vybudoval sám, nikdo mu nikdy nepomohl a proč on by tedy měl, sám má těžký život, protože pracuje, a dát bezdomovci šest korun zřejmě znamená čelit hrozbě, že se pak dotyčný bude mít děsně dobře, za tu částku si postaví nový dům a bude děsně vysmátej, jeminánku.
Vážně může být někdo tak slepý, nepřející a hloupý?

Žádné komentáře:

Okomentovat