5. srpna 2013

5.8.2013

Podle účtenek jsem došla k nemilému zjištění, že jsem na stěně nebyla skoro měsíc. V neděli jsem se tedy domluvila s Matějem a dnes v deset jsme se slezli na Smíchově.

Lidí bylo poskrovnu, moje oblíbená stěna hned u vchodu vesele zela prázdnotou, areálem se pohybovali dva psi (Jeden Raulův).

Lezení se neslo ve znamení pětek; nejtěžší dnes byly vlastně jen 5-. Nejdřív jsem z toho měla podivně neuspokojivý pocit, po vnitřním rozhovoru jsem však usoudila, že není nutné při každé další návštěvě zvýšit obtížnost minimálně o level, aby se člověk cítil dobře a něco z toho měl. Přišla jsem na to, že pětky jsou pohodlné a pro radost, a jsou tedy přímo určeny k trénování a zdokonalování se v lezecké technice a podobně. Navíc se na nich fyzicky neoddělám a zbytek dne jsem schopná fungovat.

A podle Matějových slov nemám vůbec proč cítit se špatně, zvláště, lezu-li teprve tak krátkou dobu... Navíc podle jeho úsudku lezu dobře. Haleluja :))

Opět jsem si uvědomila a zažila ten příjemný pocit, kdy vám díky lezení zmizí z hlavy úplně všechno. Zůstane jen vaše fyzická podstata, minimum emocí a naprosté soustředění na cíl. Chvílemi jsem byla dokonce schopná zapomínat i na J., což se mi od předminulého týdne podařilo poprvé ;)

Matěj leze vyšší obtížnost než já (asi i než Dan), včetně výživně vypadajících převisů, a to téměř stoicky klidně. Jeho pohyby jsou pomalé, plynulé a téměř jaksi baletní; fascinuje mě to.



Původně jsem myslela, že s ním nebo Danem vyrazím v průběhu týdne zas, ovšem napsal mi J., a tak se zdá, že pokud tomu nebude stát nic v cestě, strávím pár dní s ním v Pusté Kamenici a na stěnu se dostanu nejdřív zas až v úterý.
Ale myslím, že se budu mít dobře i tak. V okolí jsou tam prý skály ;)

Žádné komentáře:

Okomentovat