18. srpna 2013

Na Vysočině

Od 8. do 12.8. jsem se nacházela na Vysočině. A protože jsem - především pokud jde o posledních několik let - ryze městské dítko, které delší pobyty v přírodě nese velmi nelibě, dost mě překvapilo, jak moc se mi tam líbilo.

Ve čtvrtek jsem vstávala i na své poměry dosti brzo, dala si sprchu (s ohřátou vodou z konvice kvůli odstávce teplé vody), naházela na sebe oblečení a vyrazila směrem na hlavák. Poprvé jsem při nákupu jízdenky využila in-karty, koupila si sladkou snídani a latté a cítila se děsně světácky.

Cesta do Svitav byla příjemná, protknutá muzikou ze špatných sluchátek, zářícím sluncem, ubíhající přírodou za okny vlaku a mou nervozitou ze setkání s J., jehož jsem se tak trochu nemohla dočkat. Přestup proběhl trochu hekticky, nicméně bez problémů, takže jsme celou zbývající část cesty strávili v zastrčeném rohu na jedné sedačce v jednom velkém objetí :)

Pustá Kamenice je vesnička, z níž vyzařuje stoický klid a harmonie. Snílek mého typu v ní samozřejmě okamžitě uzřel i cosi velmi romantického, ať už šlo o zdravení kolemjdoucích, pár metrů vzdálené srnečky či hromady plachých kočiček, slepic a ovcí; a rovněž mimořádně krátkou otvírací dobu jediného obchodu, kde před námi nakupoval starší pán, všechno trvalo pětkrát déle než normálně a vztahy působily jaksi bližším a důvěrnějším dojmem.

Dny byly plné povalování, sledování Twin Peaks, poslouchání rozhlasovek, hraní scrabble, knižního a filmového slovního fotbalu a piškvorků (přičemž mé sebevědomí v tomto ohledu vzalo krutě za své), koupání ve vaně při svíčkách, mých skvělých nápadů na vaření a jejich realizace, báječného sexu, usínání a probouzení v jeho náručí, a také výletu na nedaleké skalky a nákupu v Poličce (jak malebné to město..!).

Nikdy jsem nestrávila takovou (naprosto nepřetržitou) dobu s jakoukoli osobou bez toho, abych se nezačala dusit či pociťovat potřebu být sama. Zjistila jsem, že J. je první člověk, jehož přítomnost je pro mě nejen příjemná, ale i přirozená. Nemám potřebu vyplňovat ticho hovory nebo se kvůli mlčení cítit nesvá. Seděli jsme na skalách a mě nenapadlo, že bych se tam později ráda vrátila sama; jeho přítomnost mě neruší, naopak...

Celý pobyt utekl až příliš rychle.
Nemůžu se dočkat společného bydlení, vaření, zevlování, hromady čaje, kouření dýmky, poslouchání Floydů a Zappy, obrovské knihovny, výletů do okolí a poznávání Brna a jeho každodenní přítomnosti.

Jsem si jistá, že naše budoucnost bude definitivně, naprosto a nezvratně awesome.

Žádné komentáře:

Okomentovat