26. listopadu 2014

Listopad

V sobotu jsem se zúčastnila svého prvního punkového koncertu.
Absolvovat jej ze zběsilého pogování pod pódiem jsem považovala za svou občanskou povinnost, stejně jako k tomu patřilo prásknutí o zem, kam jsem pro jistotu stáhla i kolegu.

Zničená, ale šťastná a s obvyklými průpovídkami, kterak jsou život a muzika nej, jsem se po následné fireshow a seznámení s Ness usadila ke stolu, na jehož druhém konci se na mě uculoval sympatický kluk. V průběhu večera došlo na nevyhnutelné; posílena několika pivy a panákem Becherovky jsem fešáka a jeho kámoše oslovila stylem: "Zdar, hoši. Znáte Dreamy?"
Znali.
Ale nebaštili.
Zato jsem se dozvěděla, že M. leze, což mu přidalo asi sto bodů... Nechala jsem se tedy pozvat na dalšího panáka, nutně to musela telefonicky sdělit tatínkovi, dopravila se i s hezounem domů a strávila s ním počestnou noc. V důsledku toho mám už několikátý den naprosto rozlámaný krk.
Od té doby jsem s ním (již méně počestně) trávila i noci následující, s výjimkou té dnešní.
Zmítám se na pomezí zdrženlivosti, opatrnosti, obav a mírného okouzlení, ale po většinu času se stejně dokážu jen maximálně bezmocně sledovat, kterak mu podléhám se stále více zdrcující a iracionální silou, přičemž rozum, přezíravost a lehká ironie zůstávají zadupány hluboko do země.

Nemůžu se rozhodnout, nakolik se mi líbí v tom stavu být, ale myslím, že se pokusím nechat tomu všemu volnější průběh.

Žádné komentáře:

Okomentovat